Dívka mezi stranami

Každý knihomol má ten svůj příběh, jak se ke knihám dostal. Někdo čte odmalička, jiný se čtení vyhýbal, ale po přečtení konkrétního titulu zjistil, že ho to vlastně hrozně baví. A když jsem dneska tak přemýšlela, po dlouhé době mi totiž došla zásoba předepsaných článků, o co bych se s vámi chtěla podělit, řekla jsem si, že by bylo fajn vám povyprávět, jak jsem se ke čtení vlastně dostala já a které knihy představují v mém čtenářském životě ty nejdůležitější milníky. Můj příběh asi nebude nějak strhující, četla jsem vždycky a tak nějak vždycky jsem byla ostatními považovaná za knihomola (už proto, že mezi vrstevníky, kteří si na referát během celého prvního stupně občas donesli takovou tu dřevěnou knihu pro nejmenší, byl knihomolem zkrátka každý, kdo přečetl knihu, která měla víc než tři sta stran). Když se ale ohlédnu zpět, nepřijde mi, že bych vždy četla tolik co teď. Ale začněme od začátku, tedy mou první přečtenou knihou! COUR A COUREK  Ještě před mým nástupem...

Možná si pamatujete na mou nadšenou recenzi na první díl Kroniky Netesaného trůnu, Císařovy čepele. Okamžitě po dočtení jsem věděla, že potřebuji druhý díl, a tak jsem si o něj napsala v rámci spolupráce s nakladatelstvím  Fantom Print , které mi jej zaslalo. Bohužel do mých čtecích plánů zasáhla škola a moje neschopnost dočítat série, a tak jsem se k němu dostala až na konci března. Po událostech v Císařových čepelích jsou Valyn a Kaden konečně spolu a mohou se tak se zradou jejich rodu vyrovnávat s bratrskou podporou. Jenže jejich vzájemná cesta nebude trvat dlouho a znovu se rozdělí. Adare v hlavním městě se mezitím chystá uprchnout a zastavit il Tornju, o němž se domnívá, že zavraždil císaře a zároveň jejího otce. Jenže všichni tři mladí Malkeeniani brzy pochopí, že zrádci se skrývají úplně všude a neměli by věřit nikomu, pokud se nechtějí stát spolupachateli na zničení samotné říše. Ačkoli od chvíle, kdy jsem dočetla první díl, uplynulo téměř čtvrt roku, trvalo mi z...

V únoru se ke mně díky spolupráci s nakladatelstvím Fantom Print dostala knižní novinka, fantasy nesoucí název Odměna z pekla. Kniha mě zaujala díky neotřelému námětu a prostředí (které bylo opravdu originální a také ho vnímám jako jediný klad knihy), a tak jsem se rozhodla ji zkusit, ovšem už pár prvních stran mě přesvědčilo o tom, že tohle zkrátka není kniha pro mě. Odměna z pekla vypráví příběh o Smithovi, lovci odměn, který se po smrti ocitá v pekle, a tak se domluví se samotným Satanem na splnění úkolu, který by mu mohl vykoupit svobodu. Jenže když přijede zpět do ospalého městečka Falling Rock, aby mohl svůj úkol splnit, zjistí, že se tam musí potýkat s daleko větším problémem, než zpočátku očekával. Že vám přijde, jako by anotace slibovala akcí překypující příběh, do kterého se začtete na prvních stránkách a budete hltat každé slovo? Já si to taky myslela, klid. Ale ve skutečnosti se Odměně z pekla veškerá akce vyhnula si jako Harry Potter coby literární postava sym...

Zuzana Ryšavá je autorkou dívčích románů a na kontě má už tři, první a třetí vyšly v letech 2015 a 2019 u nakladatelství Egmont a ten druhý v roce 2017 pod záštitou brněnského Backstage Books. Hrdinkami jejích knih jsou většinou náctileté dívky, které zažívají nějaké problémy a snaží se s nimi vyrovnat.  Já sama mám rozečtenou Nelu, která mi svou zápletkou i stylem psaní mírně připomíná Lenku Lanczovou, již jsem hltala tak dva roky zpátky o letních prázdninách jako divá. Pokud tedy hledáte jednoduchou četbu, u které si odpočinete, myslím, že Zuzana Ryšavá je přesně pro vás. A vzhledem k tomu, že jsem Zuzku spolu s nakladatelstvím Backstage Books pozvala na svůj dubnový sraz v Knihovně Jiřího Mahena v Brně, který se měl konat zítra, ale bohužel se kvůli současné situaci musel přesunout, rozhodla jsem se vám ji zprostředkovat alespoň malým rozhovorem. Jak bys svou tvorbu představila čtenářům? Píšu dívčí romány a povídky, které se obvykle točí kolem lásky, ale čast...

Máme tu poslední páteční večer a s ním úplně poslední článek v rámci projektu Měsíc bookstagramu! Celý březen jsem si díky němu hrozně užila a já jsem ráda, že jste se i přes všechny nepříjemnosti, které nám obrátily naši rutinu vzhůru nohama, zapojovali přispíváním svých názorů, nebo čtením těch mých. Ale máme před sebou ještě celé jedno téma! Tak si ho tedy pojďme rozebrat, dnes o tom, proč sledujeme naše oblíbené blogery. Za vším stojí lidé aneb co dělá dobrého blogera! JAKÝ OBSAH RÁDA SLEDUJU? Co se týče blogů, není jich moc, které bych primárně vyhledávala, spíš projíždím odkazy na facebooku či na instagramu a podívám se na to, co mě zaujme. Těch pár lidí, jejichž články ale čtu pravidelně, mi musí vyrazit dech osobitým stylem psaní, alespoň částečně pravopisně správnými texty (chápu překlepy, určitě se mi to občas stane taky, ale čeho je moc, toho je příliš) a také svou osobností. Zkrátka mě musí bavit! A ten poslední bod vlastně platí i o lidech, které sleduju na ...

Mám pocit, jako by oba minulé články byly jen takovým úvodem a až dnes jsem měla plně rozvinout myšlenku celého projektu, protože právě názor některých lidí, že recenzenti, kteří s někým spolupracují, nemohou napsat objektivní recenzi, se touto výzvou snažím vyvrátit. Když jsem ji začala plánovat, měla jsem totiž jasný cíl, představit knižní komunitu lidem mimo ni a pokusit se uvést na pravou míru všechny ty vzniklé předsudky, co o knižních blogerech mají. A myslím, že téma třetího týdne, tedy Upřímnost, vstřícnost, čest aneb spolupráce není synonymem pro podplacené recenzenty , většinu těchto předsudků skvěle ilustruje. Téma recenzí a spoluprací jsem už několikrát trochu nakousla, a ačkoli jsem se velmi snažila to omezit jen na nutné minimum, je to něco, co je s knižním světem tak provázané, že to zcela vynechat nejde. A věřte mi, že i v posledním článku se k této problematice vrátíme, i když zase z jiného ohledu. A protože se opět jedná o celkem rozsáhlé téma, dovolila j...

Minulý týden jsem vám v krátkosti představila můj projekt Měsíc bookstagramu a seznámila vás s mým názorem na první téma, dnes bych se s vámi ráda podívala na druhé zadání této výzvy. Tento týden se nesl v podobném duchu jako ten minulý, jen jsme se na tutéž problematiku podívali z trochu osobnějšího hlediska. Takže bez dalšího omílání, druhé téma nese název Můj druhý domov aneb knižní komunita a já . Už minule jsem toto téma trochu nakousla, ale snažila jsem se co nejvíce držet samotného vývoje, což bylo koneckonců vlastní zadání. Nicméně dnes mám volnou ruku, a tak vám mohu knižní komunitu představit v celé své kráse od začátku do konce. Tedy, skoro.  Za svůj šestnáctiletý život jsem mohla patřit do několika internetových komunit, ale ta knižní mi k srdci přirostla zdaleka nejvíce. Nikde jinde jsem na jednom místě neviděla tolik lidí, kteří by mi byli ochotní kdykoli pomoct a věnovali své tvorbě takové úsilí. Přesto není nic jen růžové a i knižní komunita má své zápo...

Pokud blíže sledujete můj instagram nebo se třeba pohybujete v určitých skupinách na facebooku, možná jste během února zaznamenali projekt Měsíc bookstagramu . Ve zkrácené verzi se jedná o výzvu, do které se můžete libovolně zapojit a s jejíž pomocí se snažím přiblížit uzavřenou knižní komunitu více lidem.  Donutila mě k tomu jedna konverzace, v níž se dotyčný, který debatu rozpoutal, ptal na názor na knižní blogery. A já se kromě jiných stanovisek dočetla třeba to, že „knižním blogerům se nedá věřit a bookstagramerky jsou úplně nejhorší“. Celkem mě to zamrzelo, protože takto často soudí právě lidé, kteří světu knižních blogerů úplně neporozuměli. A právě tohle mě přivedlo k nápadu zasvětit březen, měsíc knih a internetu, právě bookstagramu. V následujících týdnech tak každý pátek až do konce března vydám článek, v němž s pomocí těch, kteří se do mého projektu zapojili a zapojí, obsáhnu určitou stránku knižní komunity převážně na bookstagramu. Doufám, že si z toho mn...