Dívka mezi stranami

Sedím ve svém šedém křesle, velmi spokojená sama se sebou, protože jsem během dne přečetla téměř tři sta stran z knihy, kterou jsem si s sebou nechtěla tahat do nového roku, pohledem ulpívám na mé báječně přeskládané nové knihovně a dětským šampáněm si připíjím s figurkou khala Droga na šťastný nový rok! Vydařený silvestr, nemyslíte? Důvod, proč tento kouzelný večer netrávím se svými drahými přáteli, je prostý. Když se knihomolský organismus rozhodne život zase ochutit nějakou tou chřipkou, která vypukne ráno na Štědrý den, po týdnu horeček a ibalginů místo vánočního cukroví fakt nejsem fit. Takže toť odpověď na záludnou otázku, jak jsem strávila vánoční svátky. V posteli sledováním průměrně patnácti dílů Riverdale za den. Doufám, že jste měli povedenější Vánoce. Pojďme se nyní ale podívat na skutečný důvod, proč tento článek píšu. Chtěla bych se s vámi podělit o nějaké shrnutí tohoto roku a dát vám slib, že v tom příštím už nebude žádný měsíc, kdy by nevyšel ani jeden článek....

Už dlouho jsem měla rozepsaný článek o recenzích a recenzních výtiscích, ale kdykoli jsem ho napsala a znovu si ho po sobě přečetla, nikdy jsem s ním nebyla spokojená. Jednou to na mě tak působilo, že si v článku jen stěžuji. Jindy zase tak, že jenom závidím těm větším blogerům, kteří mají spoluprací víc, a proto tohle všechno píšu. A to jsem nechtěla. Jenže pak jsem si uvědomila, že ať to napíšu jakkoli, v tomhle tématu si vždycky někdo může najít nějakou skulinku v tom, co píšu, a ohánět se nějakými argumenty, které by mě třeba ani nenapadly. Takže ať už to dopadne jakkoli, tohle je poslední verze tohoto článku a já doufám, že si jeho čtení užijete! Pamatuju si tu dobu před dvěma roky, kdy jsem jako začínající blogerka objevovala svět recenzních výtisků a zjišťovala, že nakladatelství a knižní e-shopy posílají svým recenzentům knížky zdarma jenom za napsání recenze a připadalo mi to hrozně super! Vždyť recenze píšu tak jako tak, takže já na tom přece můžu jenom vydělat, ...

Je to nějaká doba, co jsem dočetla Esenci Asli od Vojtěcha Skovajsy, a ačkoli jsem od té doby přečetla spoustu dalších knih, dojem z té jeho se mě stále drží. A protože se jedná o opravdu úžasnou knihu, rozhodla jsem se vám ji přiblížit ještě alespoň jednou prostřednictvím rozhovoru se samotným autorem. Vojtovi je pětadvacet let a nedávno mu vyšla jeho prvotina jménem Esence Asli. Pracuje v jazykové škole v Praze a má velkou slabost pro Indii a indickou kulturu, což se podepsalo právě na jeho knize. V Indii strávil dohromady asi devět měsíců a je vděčný za to, kolik se tam toho naučil. Jak dlouho se věnuješ psaní? Vždycky mě bavily slohovky, i když píšu dost pomalu a vždycky mi zabraly hodně času. Tuším, že první slohovky jsme ve škole psali, když mi bylo tak 10. Ale když pominu školu, tak asi v 17 jsem začal psát opravdu víc. V tu dobu jsem se na chvíli stal redaktorem filmových novinek na  topzine.cz . Pak jsem dlouho nic nepsal, jen jednu malou povídku a nějaké copyw...

Nebudu vám kecat, poslední měsíce to tady se články nevypadalo nějak dobře. Vždycky jsem napsala ten okecávací ve smyslu, jakože teď už to bude dobrý, protože mám chuť psát, ale všichni víme, že ta chuť mě opustila asi hodinu po vydání článku. (Proto v tomhle nic takového neuslyšíte.) Ale nikdy se mi nestalo, že bych za ten měsíc nevydala ani jeden článek. No, nechť historici zapíšou, že v říjnu 2019 se mi to povedlo a já opravdu nenapsala ani písmeno. Ale! Mám k tomu důvod! Konečně jsem se totiž rozečetla. Znáte to, čtecí krize čas od času přijde na každého knihomola. Mě navštívila někdy v půlce ledna tohoto roku a odešla teprve tak v první třetině října  s tím, že mi pohrozila, že se může kdykoli vrátit, kdyby se mi po ní stýskalo. Takže po těch devíti měsících, ze kterých jsem si odnesla desítky rozečtených sérií a několik nedočtených knih, které jsem vzdala občas v půlce, párkrát po padesáti stranách, jsem konečně chtěla číst. Říkám si, přišlo to fakt zajímavě, když js...

Nedávno jsem si dala jedno předsevzetí; Začnu více číst českou literaturu. V posledních měsících se ke mně totiž dostalo hodně děl kvalitou srovnatelnou s těmi zahraničními, a jakožto amatérský pisálek s touhou vidět svou knihu jednou na pultech knihkupectví bych přeci měla domácký trh nějak podporovat. Když se mi tedy ozval sám autor, že ho zaujal můj blog a rád by na něm viděl recenzi na svou knihu, neváhala jsem ani chvilku. Kniha mě velmi zaujala, už podle anotace jsem poznala, že bude osobitá a originální a takových dílek není nikdy málo. Knížka skrze fenku Asli, Kouzelníka a mnoho dalších postav poukazuje na problémy lidského bytí. Při čtení ani není důležité tolik vnímat děj jako právě určité okamžiky a myšlenky jednotlivců. Protože se jedná o hubenou knížečku, rozečetla jsem ji po půlhodinové cestě na brigádu, a když jsem z ní jela domů, dočetla jsem ji. Rozhodně jsem nečekala, že ji za sebou budu mít tak rychle, ale když jsem se do ní pustila, zkrátka jsem nemo...

Poslední dobou mám nějaké štěstí na české autory. Rosevine, Skryté národy, Černooká a teď ještě první cestopis od Martina Surovce. Než jsem se do něj pustila, byla jsem opravdu zvědavá, zda mě četba bude bavit. Naštěstí mé obavy byly neoprávněné a já se do příběhu tří mladých kluků, kteří se vydali ve staré škodovce po Asii a kousku Evropy, zamilovala. V knize společně s cestovateli navštívíme Rusko, Turecko, Itálii, Gruzii a další země, ve kterých se setkáváme s jejich nejrůznějšími problémy. Líbí se mi, že autor nic nelíčí nějak zkresleně a úplně vše je napsáno tak, jak se to stalo doopravdy. Hned od začátku se kniha čte velmi příjemně. Jakmile jsem se jednou začetla, málem nešlo přestat a připadalo mi, jako bych ta dobrodružství prožívala sama. Autor vše vykresloval čtivě, a tak mě bavila číst i třístránková pasáž o opravě auta. Je sice pravda, že Martin není žádný mistrný spisovatel, ale dle mého si to o sobě ani nemyslí. Píše zkrátka o tom, co zažil, protože...

V tomto měsíci se ke mně díky mé spolupráci s knižním e-shopem MegaKnihy dostala fantasy novinka s názvem Strážce ztracených měst. O knize jsem si moc nezjišťovala, viděla jsem kouzelný název, zahraniční hodnocení a také líbivý obal, a tak jsem se rozhodla knihu k recenzi přijmout. Kniha je zasazena do reálného světa, v němž ale kromě lidí žijí ve své vlastní dimenzi elfové. Ti mají vlastní společnost, vlastní zákony a odmalička jsou vychováváni odděleni od svých lidských sousedů. Dvanáctiletá Sophie, hlavní hrdinka tohoto díla, ale spojuje oba dva světy. Od útlého věku slyší myšlenky ostatních a silou vůle dokáže téměř cokoli. Jenže žít mezi obyčejnými lidmi, kteří ji nechápou, je pro ni těžké. Když se dozví, že patří mezi elfy, je nadšená. Jenže jaké změny to zjištění přinese? Když mi kniha přišla, byla jsem opravdu natěšená, ale čím dál jsem četla, tím více jsem se utvrzovala v tom, že jsem z dětské fantastiky vyrostla. Během posledních měsíců jsem hodně dospěla, uvědomila ...

Thrillerům jsem nikdy neholdovala, a tak jsem překvapila sama sebe, když jsem se rozhodla přijmout knihu Nenechám tě odejít ke spolupráci od Megaknih. Brzy ji četl celý bookstagram a ke mně se tak, ještě než jsem se do ní vůbec pustila, dostala spousta názorů. Jak negativních, tak pozitivních. Díky tomu jsem se na knihu mohla dívat úplně neutrálně a nic od ní nečekala, což je dobře, protože nebýt toho, asi by tato recenze dopadla mnohem hůř. Anotace vám slibuje mrazivý příběh ženy, kterou týral její vlastní muž. Postupně se dozvídáte více o její minulosti a také o tom, jak se vlastně dostala tam, kde je teď. Společně se svou skoro dospělou dcerou žije v relativním klidu, dokud ale jejího bývalého nepustí z vězení. Najednou se jí začnou dít podivné věci, které začnou rychle nabývat na nebezpečnosti. Ale může za to skutečně ten, komu je za vše připisována vina? Myslím, že největším plusem celé knihy je čtivost. Ač se jedná o náročné téma, autorka píše velmi svižně ...