Jak jsem se konečně rozečetla aneb čteme, jen když nemůžeme

Nebudu vám kecat, poslední měsíce to tady se články nevypadalo nějak dobře. Vždycky jsem napsala ten okecávací ve smyslu, jakože teď už to bude dobrý, protože mám chuť psát, ale všichni víme, že ta chuť mě opustila asi hodinu po vydání článku. (Proto v tomhle nic takového neuslyšíte.) Ale nikdy se mi nestalo, že bych za ten měsíc nevydala ani jeden článek. No, nechť historici zapíšou, že v říjnu 2019 se mi to povedlo a já opravdu nenapsala ani písmeno. Ale! Mám k tomu důvod! Konečně jsem se totiž rozečetla.

Znáte to, čtecí krize čas od času přijde na každého knihomola. Mě navštívila někdy v půlce ledna tohoto roku a odešla teprve tak v první třetině října  s tím, že mi pohrozila, že se může kdykoli vrátit, kdyby se mi po ní stýskalo. Takže po těch devíti měsících, ze kterých jsem si odnesla desítky rozečtených sérií a několik nedočtených knih, které jsem vzdala občas v půlce, párkrát po padesáti stranách, jsem konečně chtěla číst. Říkám si, přišlo to fakt zajímavě, když jsem druhým měsícem na gymplu, kde je průměrný počet testů na den dva až tři a zbytek hodin je vyplněn ústním i písemným zkoušením, ale nestěžuju si. 

Má sociální stránka zmizela někde v solných dolech Endovieru a můj život se smrskl na školu, učení doma, když už jsem začínala pociťovat náznaky dehydratace a pomalého umírání na nedostatek jídla, dodala jsem si nějaké ty tekutiny a pochutiny a každou další volnou chvíli jsem strávila ve svém ušáku s knihou. Jo, taky jsem asi někdy spala, ale tak málo, že to ani nestojí za zmínku.

Kupodivu jsem dokonce četla víc než za ty dva měsíce prázdnin, kdy jsem se nemusela mučit ve škole. Protože proč číst, když na to máte čas, to by byla přece hloupost.

Takže v říjnu jsem konečně začala číst a s tím šla ruku v ruce má pomalu stoupající chuť psát. Jo, já vím, že jsem říkala, že o tom mluvit nebudu, ale jsem z toho prostě hrozně nadšená. Takže jsem jeden večer obětovala svůj spánek, několik hodin upravovala vzhled blogu (který se mi dlouhou dobu vůbec nelíbil) a rozhodla se do toho znovu opřít.

Zároveň jsem se rozhodla založit novou rubriku, kam bude směřovat většina článků tady. Na psaní blogu mi nejvíce chyběla možnost se pořádně rozepsat (ani nespočítám, kolikrát mě na instagramu zarazil limit počtu slov) a chtěla bych vás tedy zásobovat nejenom recenzemi a různými články typu pět věcí apod., ale vážně zde psát. Nejen o knihách, prostě o všem, co mě napadá.

Takže v povídání mezi stranami můžete najít úplně všechno, praktické informace, přehledy přečtených knížek nebo klidně nějaké mé názory na určité problémy.

Tímto bych se s vámi pro dnešek rozloučila, nejspíš půjdu ještě na chvilku skočit za Frankou do Černého lesa (mimochodem Bílá růže, černý les je hodně dobrá kniha). Budu ráda, když mi napíšete, jaké máte s těmito čtecími a kreativními bloky zkušenosti vy. A rok už je skoro u konce, jak je na tom vaše knižní výzva? Já ji snížila z padesáti na čtyřicet, ale nakonec možná dám i těch padesát.

Mějte se krásně a užívejte listopadu!

Sára