Když se v nás skrývají bohové | Poslední smrtelné pouto

Po dočtení Prozřetelnosti ohně jsem věděla, že závěrečný díl musí být prostě pecka. A tak jsem si pro hodnocení nechala ještě nějakou rezervu, abych nezjistila, že už ho nemám kam zvyšovat. Takže jak jste možná pochopili, má očekávání byla fakt vysoká. Naštěstí jsem se v nich nespletla a Poslední smrtelné pouto se stalo jedním z nejlepších posledních dílů, co jsem kdy četla.

Annur zachvátila válka a bojují v ní lidé, pradávní csestriim i samotní bohové. Každý má své cíle a ideály, ale které z nich jsou ty správné? Zatímco se všichni tři císařští sourozenci dozvídají stále více temných tajemství, jejich cesty se pomalu blíží zpátky k sobě, když je předtím osud tak nelítostně odtrhl od sebe. Avšak každý z nich má o budoucnosti Annuru a nich samých odlišné představy, což znamená jediné; v zemi zmítané válkou začnou rozehrávat své vlastní bitvy.

Kniha, kterou jsem si tak moc přála dočíst a zároveň jsem ji nikdy nechtěla zavřít s tím, že už ji mám přečtenou. Kniha, která mě psychicky rozložila, a já jí za to jsem vděčná. Kniha, která mi ukázala, jak má vypadat dobrý závěr trilogie. To všechno je Poslední smrtelné pouto.

U obou předchozích dílů jsem měla jeden problém, trvalo mi, než jsem se začetla, a tak mi zhruba prvních sto stránek vždycky vystačilo na hrozně dlouho. A já jsem z toho byla akorát naštvaná, a tak jsem pak sedla a během pár hodin jsem knížku dočetla. (To jsem takhle Silvestra strávila tak, že jsem dočítala Císařovy čepele, a pak na ně psala recenzi.) Takže jsem čekala, že se to stane i tady, ale ne. Ačkoli jsem zpočátku na čtení neměla tolik času, když jsem si ho našla, nemohla jsem se odtrhnout. Možná to bylo způsobeno tím, že mezi druhým a třetím dílem jsem tentokrát neměla tak velkou prodlevu, ale tohle byla prostě jízda od začátku do konce.

Staveley si neskutečně hrál s celým dějem. Vždy nám představil nějakou vizi, postavy se hádaly a vy jste nevěděli, co je skutečné. (V jednom místě už se mi to zdálo překombinované až moc, ale jinak se mu to dařilo vychytat dobře.) Navíc tam bylo tolik různých stran, každá chtěla něco jiného a žádná z nich nebyla vyloženě ta, u níž by vám autor napovídal, že téhle máte fandit, to jsou ti dobří a ti nakonec vyhrají. 

Neštítil se zabíjet nikoho, takže jsem u čtení byla fakt napjatá, protože jsem u nikoho neměla pocit, že by mohl být nesmrtelný. Poslední stránky byly fakt o život, já jsem na ně zírala, a když jsem celý příběh dočetla, tak trochu jsem tomu nechtěla věřit. 

Postavám se zde dostalo velkého vývoje, který byl ještě zveličen tím, jak postupně rostly v minulých dílech. Jejich cesta, jejich chování, všechno bylo tak uvěřitelné. Stále si stojím za tím, že Adare je nejlepší hrdinkou v této trilogii a jednou z nejlepších vůbec, avšak velmi mě překvapila i Gwenna, kterou jsem si hodně oblíbila i v Prozřetelnosti ohně, a Blecha... Myslím, že až si dám rereading celé série (a že to bude hodně brzo), na všechny budu nahlížet trochu jinak.

Styl psaní, který nám autor servíruje, miluju. Je čtivý, záživný a přitom se hodí do historického období, ve kterém se kniha odehrává. U jednotlivých charakterů se snaží o to, aby jejich mluva byla stále stejná, což jen podporuje uvěřitelnost.

Nakonec musím ještě jednou zopakovat, o jak skvělý závěr série se jedná. Krutý a zároveň citlivý, vymyšlený tak, že Staveley snad je jedním z csestriim a tu rasu za vymyšlenou jen vydává. Tohle totiž nemohl napsat normální smrtelník. 

Takže pokud si chcete přečíst skvělou fantasy sérii, sáhněte po Kronice Netesaného trůnu. Budete to milovat, to vám slibuju.

Autor: Brian Staveley

Překlad: Kateřina Niklová, Petra Kubašková

Žánr: fantasy

Série: Kronika netesaného trůnu (3)
Rok vydání: 2017

Nakladatelství: Fantom Print

Počet stran: 620
Cílová skupina: milovníci historických fantasy

Mé hodnocení: 94 %