Můj druhý domov aneb knižní komunita a já | Měsíc bookstagramu

Minulý týden jsem vám v krátkosti představila můj projekt Měsíc bookstagramu a seznámila vás s mým názorem na první téma, dnes bych se s vámi ráda podívala na druhé zadání této výzvy. Tento týden se nesl v podobném duchu jako ten minulý, jen jsme se na tutéž problematiku podívali z trochu osobnějšího hlediska. Takže bez dalšího omílání, druhé téma nese název Můj druhý domov aneb knižní komunita a já.

Už minule jsem toto téma trochu nakousla, ale snažila jsem se co nejvíce držet samotného vývoje, což bylo koneckonců vlastní zadání. Nicméně dnes mám volnou ruku, a tak vám mohu knižní komunitu představit v celé své kráse od začátku do konce. Tedy, skoro. 

Za svůj šestnáctiletý život jsem mohla patřit do několika internetových komunit, ale ta knižní mi k srdci přirostla zdaleka nejvíce. Nikde jinde jsem na jednom místě neviděla tolik lidí, kteří by mi byli ochotní kdykoli pomoct a věnovali své tvorbě takové úsilí. Přesto není nic jen růžové a i knižní komunita má své zápory.

KNIHO-PŘÁTELÉ A ZKUŠENOSTI DO BUDOUCNA

Ale začněme tím, čeho si na knižní komunitě cením, a co mi dala. Pamatuju si na dobu, kdy jsem tam byla úplný nováček. Nikoho jsem neznala, kolem sebe jsem viděla všechny ty bookstagramery, kteří se spolu baví přes instagram, na všech akcích a já tam byla sama. Ač v normálním životě extrovert, bála jsem se s kýmkoli začít mluvit, protože všichni už vypadali, že jsou rozskupinkovaní a vyhovuje jim to. A tak jsem si první týdny a měsíce jela sólo, až přišel Humbook 2017 a přednáška Potterfanu, na níž jsem se začala bavit s prvním člověkem z celého tohohle knižního světa a vydrželo nám to doteď. Famfáry, prosím, představuji vám Adri. Když mě tehdy oslovila, protože jsme na lekci čarování měly obě vlastní kouzelnickou hůlku (díky bohu, že toto budou číst knihomolové, kterým má náplň volného času, tedy lekce čarování, nepřijde divná), netušila jsem, že se z nás opravdu stanou přátelé.

Zleva moje sestřenka, já a Adriiii

Víte, já se fakt bála, že do té komunity nikdy nezapadnu, ale to by nešlo, ani kdybych se o to snažila. S někým si napíšete, jednou, podruhé, potřetí, vidíte se na nějaké akci, pozdravíte se, dáte se do řeči... A najednou se s tím člověkem bavíte, domlouváte se i mimo knižní akce, píšete si i o jiných věcech než o knihách, víte, že v nich máte podporu, a oni se zas kdykoli mohou obrátit na vás. Jo, přátelství je to, čemu se v knižní komunitě neubráníte, a je to to nejlepší.

Ale klišé bylo dost, pojďme se přesunout k další skvělé věci, kterou jsem díky mému působení tady získala. A tou jsou zkušenosti.

Spolupráce, to není jenom o knize zdarma, jak si mnozí myslí. Každý recenzent musí do své tvorby vložit maximum úsilí a práce, aby si nějakou tu spolupráci zasloužil. Když čtete knihu, na kterou budete psát recenzi, musíte si dělat poznámky, přemýšlet, jak konstruktivně shrnout všechny klady i zápory, zvolit originální formu, nafotit zajímavé fotky, nemluvě o dodržování deadlinů. 

Ale s tím, kolik věcí musím do spoluprací vložit, se mi také vrátí. Učím se zodpovědnosti, mohu se vyvíjet, zlepšovat, získávám nějaké kontakty a jo, knihy taky, ale myslím, že každý, kdo měl knížku k recenzi aspoň jednou, by vás zastřelil, kdybyste o ní řekli, že to je kniha zdarma. Avšak o spolupracích si toho povíme víc příští týden.

ŽABOMYŠÍ VÁLKY 

Nicméně ani knižní komunita není bez chybičky a v posledních měsících vidím, kolik jich vlastně má. Ale to, co všechny ty hloupé nedostatky spojuje, je právě nadpis této části. Žabomyší války. Všechny ty rozepře, které na bookstagramu řešíme, ty obrovské kauzy... Občas mám pocit, že je nám líto, že vlastně nemáme žádné skutečné problémy k řešení, a tak hledáme chyby tam, kde nejsou.

Tu se jedna polovina bookstagramu hádá s druhou, protože těm prvním vadí chyby v knihách, zatímco ti druzí si myslí, že bychom neměli být tak přísní. Jindy se zase dohádáme kvůli tomu, že poslední díl trilogie vyjde jen jako e-kniha. 

Podporujeme upřímné recenze, ale když někdo zveřejní negativní názor, najednou se na něj slétnou fanoušci oné knihy s argumenty, že on sám nic nedokázal, tak ať si nevyskakuje. Podporujeme upřímné názory, ale když někdo vyjádří svoje nepopulární stanovisko, v klidu a slušně, jedna polovina se do něj pustí, že vyvolává rozbroje, a přitom, kdyby to nezačali řešit oni, neřešil by to nikdo.

Jo, řešíme hlouposti. Děláte to vy a dělám to já. Ale musím přiznat, že když už nějaký ten vyostřený rozbroj vytáhneme na světlo, navzájem se podpoříme. A podpora je právě to, co na bookstagramu miluju, a co mi třeba jinde chybělo.

Autorem fotky je Humbook, ale já na akcích prostě zapomínám fotit (aby ne, když mám pořád ruce plné knih)

Takže jak to shrnout? Nejsme perfektní společnost, jak se může zdát. Nejsme všichni kamarádi, dělíme se na skupinky (a je to zcela normální, v životě se taky bavíme s těmi, které známe), občas vyvoláváme zbytečné rozbroje, ale na konci, když se vody uklidní, jsme zase jedna komunita. Nejsme postavy z utopického románu, můžeme si dovolit chybovat. A právě i díky těm chybám, co mi dokazují, že je tohle všechno skutečné, jsem vděčná, že sem můžu patřit.

A JAK TO VIDÍ ZBYTEK NAŠÍ KOMUNITY?

Znovu bych vám ráda představila příspěvky od některých zúčastněných, nicméně všechny je naleznete tady.

„A co mi bookstagram vzal? Jednoznačně čas. Kdo jednou začal s knižním blogem nebo instagramem, ví, kolik času příspěvky zaberou,“ píše u svého příspěvku Ewilka a já se pod to podepisuji. Akorát bych tedy jen upřesnila její myšlenku s tím, že nelituji jediné vteřiny a bez bookstagramu bych asi nevěděla, co bych s tím časem navíc měla dělat.

„Díky knižní komunitě a lidem tady, jsem si začala uvědomovat, co chci. S kým se chci bavit, jak moc a o čem. Ve svém okolí nemám lidi, se kterými bych mohla rozebírat knížky tolik jako s lidmi tady. Nemám tam lidi, se kterými jsem si jistá, že se můžu bavit úplně o všem. A hlavně kolem sebe nemám lidi, o kterých jsem si jistá, že mě budou bavit několik let. Protože mi přijde, že už se to pomalu ale jistě dostává do úrovně, kdy mě moje kamarádky ze školy nebaví tolik jako předtím. (Teď to zní hrozně pokrytecky, ale nechte mě to vysvětlit.) Nemáme si už tolik co říct, máme trochu dost odlišné názory na některé věci a co hlavně, máme úplně jiné zájmy a priority. To u lidí na instagramu nemůžu tvrdit. Protože tam mám několik lidí, s kterými fakt můžu řešit kdykoliv cokoliv. Naše chaty samozřejmě začaly přes knížky, ono většinou u knihomolů jde hlavně o ně. Ale za nějakou dobu jsme se dostaly snad ke všem tématům. Byli jsme spolu venku, v kavárně, nakupovat knížky... Nebo jsme se třeba viděli na nějaké knižní akci, jako je třeba Svět knihy nebo na nějakém větším srazu. S někým jsem se třeba viděla až po půl roce psaní, s někým nikdy. Ale stále zastávám názor, že jsou to moji kamarádi a že jim můžu věřit,“ rozepsala se na svém blogu Naty a myslím, že skvěle vystihla, jak si já sama připadám vůči lidem, které jsem díky bookstagramu získala.

„Dost dlouho jsem měla růžové brýle. Říkala jsem si hele, to je fajn, jak jsou na sebe všichni hodní a jak pro ně není problém vzít do party nové lidi, to u ostatních komunit nebývá,“ potvrdila u sebe na instagramu i moje pocity Sol.

Budu ráda, když se podělíte se svými názory! A jinak se na vás budu těšit zase příští pátek.

Sára