Říkala si o to? Nemyslím si

Občas, když čtu nějakou knihu, vnímám její poselství mnohem více než věci, které hodnotím obvykle, jako třeba styl psaní nebo promyšlenost zápletky. Někdy kniha nemusí být po té recenzní stránce dokonalá, abych ji vynášela do nebes. A právě když přijde tato chvíle a já dočtu knížku, o které budu ještě dlouho přemýšlet a po jejímž dočtení jsem nadšená a rozpolcená zároveň, velmi těžko se mi píše recenze. Ačkoli mám spoustu výhrad k tomu, jak byla napsaná, nemám potřebu to nějak zvýrazňovat, protože mnohem víc je důležitá právě ta myšlenka.

Už dlouho jsem nad tímto přemýšlela, ale až po přečtení knihy Říkala si o to jsem se rozhodla definitivně. Takže pokud se mnou máte chuť na chvilku uvažovat o něčem hlubším, než jsou ty nejhezčí obálky knížek, ponořte se se mnou do první knižní debaty!

Ke knize Říkala si o to jsem se dostala docela náhodou, poslal mi ji Patrik, kterého můžete znát z jeho instagramu o knihách Book by Patrik, k Vánocům. Já o ní sice přemýšlela, ale sama jsem si ji nekoupila. No ale když už jsem ji měla doma, rozhodla jsem se, že ji zkusím. A povím vám, zahryzla se mi opravdu hluboko.

Kniha vypráví příběh osmnáctileté Emmy, která má všechno. Je krásná, chytrá a populární, kamarádí se s úžasnými holkami (ale ne tak úžasnými, jak je ona sama), žije v hezkém domě a pořád se kolem ní motá deset kluků. Stále ji někdo zve na nějaké večírky a ona pozvání většinou přijímá. Ovšem když se jeden z nich zvrtne, začne toho litovat.

Probudí ji zděšený křik rodičů. Na těle má puchýře. Bolí ji celé tělo. A nic si nepamatuje.

Postupně začíná procitat do normálního života, ale tohle procitnutí je osudové. Nikdo s ní nemluví, prý se vyspala s několika kluky, všichni ji mají za lehkou holku a nikdo jí nevěří. Jenže Emma si nic nepamatuje.

A pak přijde domů a objeví ty fotky. Na facebooku někdo zřídil profil s její fotkou a nazval ho Easy Emma. A vložil na něj desítky snímků, kde leží v bezvědomí, růžové tělo s roztaženýma nohama, obklopená kluky, se kterými se údajně vyspala.

A tak se z holky, která měla všechno, stala lidská troska, proti níž se každý obrátil. Kvůli něčemu, na co si ani nepamatuje.

Kniha vám popisuje příběh znásilnění a ukazuje ho v tom pravém světle, i když se to asi spoustě lidem nebude líbit. Podotýká, jak se chováme k obětem znásilnění. Může si za to sama. Neměla tolik pít. Neměla si brát tak krátké šaty. Říkala si o to. Tohle jsou věci, které říkáme znásilněným ženám. Tohle jsou věci, které lidé psali Emmě.

A přitom ti dotyční, kteří tohle psali, byli její přátelé. Její sousedé, lidé, které vídala každý den. Ano, oblékla si krátké šaty. Ano, pila. Ano, vzala si nějaký prášek, který jí podstrčil jeden z kluků. Bylo to moudré rozhodnutí? Ne. Ale říkala si tímhle vším o to, aby ji čtveřice kluků znásilnila, nafotila její nahé tělo a dala to na facebook? Ne!

Tak proč potom lidé soudili, že si za to mohla sama? Protože měla moc krátké šaty? Protože byla na večírku? Dnešní společnost měří chování žen a mužů jiným metrem. Když se muž vyspí s velkým množstvím žen, je to borec, když se žena vyspí s velkým množstvím mužů, je to děvka. Když se jde večer holka bavit, je to skoro, jako by měla počítat s tím, že si koleduje o znásilnění.

Opravdu je naše společnost tak zoufalá, že nemůžu ani vyjít na ulici ve strachu, že mě někdo znásilní? Že bych se měla obávat vzít si výstřih, protože bych tím mohla dávat najevo, že mi vlastně nevadí, když mě někdo začne osahávat?

Právem žen stejně jako mužů je hezky se obléct a jít se ven bavit v noci a pít, pokud chtějí. Právem mužů není využít toho a znásilnit ji.

Nechci žít ve světě, kde se obviňuje oběť místo viníka. Nechci žít ve světě, kde se musím bát noci, protože mě může někdo přepadnout. A myslím, že nejsem sama.

Tak proč dáváme znásilnění za vinu znásilněným? Říkáme, že znásilnění je špatný čin a měl by se nahlásit. Jenže když to žena udělá, je špatná ona, protože tomu klukovi zničila život. Bude to mít v záznamech, nedostane se na vysokou. Tohle všechno se v knize řešilo, tohle všechno si v knize Emma dávala za vinu. Ale co ten zničený život oběti znásilnění? Tohle už potom ti lidé nevidí.

Ale měli by to vědět. A o tomhle by se mělo mluvit. Takže jsem hrozně ráda, že se ke mně kniha dostala a vyvolala ve mně tolik otázek. Protože dokud se bude dávat vina obětem a tohle nebude téma, o kterém se mluví bez jakýchkoli vytáček, tahle společnost nebude v pořádku. Přestaňme dělat tabu z něčeho, co by se mělo řešit.

Nakonec budu ráda, když mi dáte vědět, jak se článek líbil a co si o tomto tématu myslíte vy. Jo a taky mi dejte vědět, jestli jste knihu četli nebo ji plánujete. Ráda s vámi rozjedu debatu, koneckonců, právě od toho knižní debaty píšu. Budu se těšit na vaše komentáře!

Sára