Oslavy zimního slunovratu ve velkém | Dvůr mrazu a hvězd

Autor: Sarah J. Maas

Překlad: Ivana Svobodová

Originál: A Court of Frost and Starlight

Žánr: young adult, fantasy

Série: Dvůr trnů a růží (4)
Rok vydání: 2018

Nakladatelství: CooBoo

Počet stran: 224

Další díla autora: Skleněný trůn

Feyre se pomalu vzpamatovává z hrůz války a všech následků, které na ní a jejích nejbližších zanechala. Ač dávno skončila, v zemi stále nevládne mír a mezi vladaři to vnitřně vře. Zatímco Cassian tráví veškerý čas v táboru Illyrijců a Rhysand cestuje po Dvorech a snaží se navázat pevná spojenectví, Feyre neopouští Velaris a snaží se ve všem zastoupit svého druha. Blíží se zimní slunovrat, a tak se všichni na chvíli zklidní, aby jej mohli strávit se svými přáteli... Jenže rány, které na všech zůstaly, se možná nikdy nezhojí, a tak Feyre brzy pozná, že nic už nebude jako dřív.

***

To, že je kniha o ničem, jsem věděla ještě, než jsem se do ní pustila. Ale tak nějak jsem stejně doufala, že se tam něco stane. Že mě překvapí a já budu obracet strany s nedočkavostí a odhodláním zjistit, co se nachází na další straně. Nic z toho se bohužel nekonalo.
První rada, kterou vám dám, zní nějak takto: Nevěřte anotaci. Píše se v ní totiž, že Feyre čeká dlouhá cesta. A já se ptám, jaká ta cesta vlastně je a kam vede? Vždyť ona se nehne z Velarisu a její nejdelší pouť končí u plátna a barev.
Ano, možná je to myšleno symbolicky. Feyre čeká duchovní cesta... A ona v knize opravdu hodně přemýšlí a dumá. Jenže se vše točí okolo toho samého, a to se stále opakuje, takže v polovině knihy si přejete, aby radši nemyslela.

„Na hvězdy, které naslouchají, a na sny, které se plní.“

V celé knize se totiž místo příběhu dokola probírají dvě věci. Tou první, pochopitelnou, uznávám, je smutek a strach všech lidí a víl po válce. Tou druhou jsou Feyřiny starosti, které si dělá kvůli dárku pro svého druha. Ano, skutečně je to tak. Celou knihu tam všechny postavy řeší, co si mají koupit. Takže děj probíhá asi nějak takhle. Jsem hrozně smutná a zničená, všichni kolem mě trpí, chci si koupit ateliér, chci malovat, mou největší starostí je ale to, co koupit Rhysandovi a ostatním k Vánocům a jak dostat svého druha do postele. Tak vidíte, knihu ani nemusíte číst. Tohle stačí.
Jak už jste tedy pochopili, příběh se zde nenachází vůbec žádný. A není to jako ty knihy, které jsou tak nudné, že se nějaký děj ztrácí. Tady prostě není. Přesto musím uznat, že se kniha čte krásně.
Sarah J. Maas totiž píše opravdu čtivě, což i tomu nejhoršímu dílu dodá trochu plusových bodů. Takže ačkoli bych jinak byla k uzoufání znuděná, díky tomu jsem si přece užívala trochu té předvánoční pohody, kterou kniha oplývá. Když jsem se tedy zrovna neštvala kvůli všem těm věcem, které mi vadily. Tehdy jsem si dvakrát vánočně naladěná zrovna nepřipadala.
Nakonec bylo opravdu příjemné vrátit se k mým oblíbeným hrdinům, i když v tomto díle značně porouchaným, procházet se ulicemi zasněženého Velarisu a vnímat slavnosti Vánoc skrze jiný svět. A právě ta doba, kdy jsem knihu četla, asi taky značně přispěla k mému celkovému pohledu na ni. Sice mě opravdu rozčilovala, ale ten klid, co z ní sálal díky ztrátě jakékoli akce, mi v hledání té pravé prosincové nálady opravdu pomohl.

Takže jak bych to celé shrnula? Tahle kniha je jedna z těch, co mi daly při hodnocení fakt zabrat. Na jednu stranu mě celkem bavila, ke čtení jsem se nemusela nutit, nebylo nutné vůbec přemýšlet, a tak jsem si u ní odpočinula, na druhou postrádala jakýkoli smysluplný děj, všechno se tam opakovalo a omílalo stále dokola a hlavní hrdinové mě často rozčilovali. Přesto jsem četla i horší knihy, se kterými jsem se trápila týdny, a tak bude asi nejlepší udělit tři opravdu slabé hvězdy.