Navždy a věčně | Tisíc polibků

Autor: Tillie Cole
Překlad: Renata Heitelová

Originál: A Thousand Boy Kisses

Žánr: dívčí romány, young adult

Série: Tisíc polibků (1)

Rok vydání: 2017

Nakladatelství: Yoli

Počet stran: 352

Další díla autora: zatím žádná nejsou

V pěti letech se stali nejlepšími přáteli, v osmi své rty zaslíbil jen těm jejím. Poppy a Rune se znají téměř celý život. Když o nich někdo mluví, nikdy to není jen Poppy nebo jen Rune. Nikdy nikam nechodí bez sebe. Poppy není bez Runeho a Rune nemůže existovat bez Poppy. Když se totiž dvě poloviny jedné duše a jednoho srdce vzdálí na moc dlouho, nikdy nebudou stejné. Jenže jejich láska musí projít spoustou překážek a díky nim si oba uvědomí, že nic krásného nemůže trvat navždy.

***

Knihu jsem vyhrála v prosinci, ale k jejímu přečtení jsem se dostala až o prázdninách. Chtěla jsem něco odpočinkového, zkrátka klasickou letní slaďárnu, u které se odreaguji. Už jsem si ale asi měla zvyknout na to, že si nikdy, když na to mám opravdu chuť, nemůžu přečíst pohodovou knihu. Ne, vždycky, když nechci na nic myslet, musím do rukou dostat něco, co pojednává o smrti, nešťastné lásce a přesvědčení, že to, co je krásné, nikdy nevydrží.

„Navždy a věčně.“

To jsem ale hlavní myšlenky této knihy shrnula moc negativně. Ano, v podstatě by se příběh dal brát jako smutné, srdcervoucí dílo. Myslím si ale, že to nebyl autorčin záměr. Ne, podle mě tím chtěla ukázat to, že je život moc krátký, abychom si neužívali každého dne.
Už v obsahu stojí, že si máme nachystat kapesníky. Příště radši poslechnu. S pláčem jsem začala téměř na začátku a skončila dávno po dočtení. Dokonce se mi chce brečet ještě teď, jen si na to vzpomenu!
První velkou věcí, na kterou autorka chtěla upozornit, je silné přátelství mezi Runem a Poppy. Pokusila jsem si vzpomenout na mé myšlenkové pochody, když mi bylo pět, ale nedokázala jsem si vybavit, že by to všechno bylo tak jednoduché. Ano, rané dětství je vcelku prosté, ale nevím, jestli by se z oznamovací věty budeme kamarádi stalo tak velké přátelství na celý život. Připadalo mi to trochu kýčovité a moc... uspěchané. Jako kdyby autorku tohle nebavilo rozepisovat a těšila se, až své čtenáře utopí v moři slz.

„Srdce mi málem puklo...“

Myslím, že bych kamarádskou aféru přežila. Kdyby to ovšem bylo ojedinělé. Jenže i láska mezi hlavními hrdiny byla prostě moc. Zdálo se mi to přemrštěné, neskutečně sladké a svým způsobem i vlezlé. Tak silnou lásku mnozí nezažijí nikdy, ale Poppy a Rune už v osmi věděli, že se jednou vezmou? Prostě ne! Sice bych tomu ráda věřila, ale nemyslím si, že je to jakkoli pravděpodobné.
Když se na celou situaci přestanu dívat kritickým okem, musím přiznat, že se to ale autorce povedlo. Na Severusovu lásku k Lily sice nebude mít nikdy nic, ovšem Ruppy (Rune a Poppy, kdyby někdo nevěděl) je v tak těsném závěsu, jak je to jen možné. (Hned vedle nich je Will s Tessou, Gideon s Gwen a Rhys s Feyre.)
Ze začátku jsem měla mírný problém se začíst. Vážně mi připadá, že Tillie nebavilo psát o dětech, protože se to odráželo i na jejím stylu psaní. Ze začátku mi kniha připadala nezáživná a nudná, chyběla jí ta jiskra, díky které cokoli odpustíte. Jenže jakmile se objevila, hltala jsem jednu stránku za druhou a snažila se mžourat přes ty slzy, co nějak nepřestávaly téct.

Kniha se mi moc líbila. Hlavní hrdinové byli sympatičtí, šlo poznat, že autorka umí psát... Co tomu jen chybělo? Jistě, reálnost! Skoro mi připadalo, že tu neskutečnou láska autorka maskuje nemocemi a úmrtími, aby to nebylo tak pohádkové. Ale víte co? Kromě toho byl příběh prostě geniální. Takže já mu ty čtyři hvězdy dám.