Největší nepřítel všech pisálků

Spisovatelský blok. Vídáte to slovo na každém kroku, krčíte se před ním ve stínech a doufáte, že se vám vyhne velkým obloukem. Jenže i toho nejprofesionálnějšího spisovatele to může potkat a bohužel se to většinou stane v té nejméně vhodné chvíli.

Píši prolog...

...a nevím, jak příběh začít. Prolog považuji za jednu z nejdůležitějších částí celé knihy. Právě v této krátké kapitole se čtenář seznamuje s vaším stylem psaní a pokud ho nezaujme, je možné, že o knihu ztratí zájem. Proto je nejlepší napsat ho co nejzajímavější, nejakčnější a zkrátka napěchovaný tím nejlepším, co dokážete vymyslet. Neexistuje zaručený návod, který vám řekne, jak prolog napsat. V podstatě můžete psát buď z minulosti či budoucnosti. Nedoporučuji začínat prolog něčím, co bude předcházet první kapitole, protože to by to potom rovnou mohla být první kapitola a ne prolog.

Když chcete napsat prolog z minulosti, zkuste si přestavit člověka, o kterém píšete. Ve fázi, kdy se psaním začínáte, byste měli mít charaktery, vlastnosti a historii svých postav zmáknutou, takže teď už jen zavřete oči a zapátrejte v paměti. Proč se chová tak, jak se chová? Není to náhodou zlomový bod, kdy se její charakter změnil? Uvedu zde příklad na jednom svém díle. Hlavní postavou byla dívka, která ovládala elektřinu. Neodkázala to kontrolovat, ale s dohledem milujícího otce si stále držela sladkou nevinnost. Její charakter se změnil, když strážci jejího otce zavraždili, ona svou sílu neudržela v sobě a poté zabila je. Stala se uzavřenější osobou. Pleskla jsem to do prologu a bylo! Už chápete, co tím myslím?

Druhou možností je napsat prolog jakožto část vašeho už naplno rozjetého příběhu. Pokud si nejste jisti, zda jste schopni vymyslet něco poutavého ohledně minulosti nějaké postavy, toto je dobré řešení. Musíte najít část příběhu, která není tak klíčová, aby hned na začátku prozradila celý děj. To by vám vaši čtenáři nejspíš velice poděkovali. Já sama to v nějaké své knize ještě nepoužila, takže si dovolím vypůjčit knihu Jediná vzpomínka Flory Banksové k názornému příkladu. Autorka použila část, kdy je Flora na Špicberkách a přemýšlí. Když jsem si prolog přečetla, byla jsem zmatená. Nutně jsem potřebovala vědět, co to znamená, takže mě to nutilo k dalšímu čtení.

Jak už jsem řekla, není žádný návod, který vám řekne, co přesně máte napsat. Určitě se dá přijít na více způsobů, jak efektivně knihu začít. Pokud se ale zaseknete právě v prologu, ačkoli jinak byste dokázali napsat desítky kapitol, toto vám zaručeně pomůže.

Píši epilog

...a nevím, jak knihu zakončit. Toto vás může naštvat snad ještě více, než předchozí možnost. Zbývají vám pitomé dvě strany (jen odhaduji), ale nemůžete přijít na to, jak knihu dojemně zakončit. Myslím si, že konce bývají nejtěžší. S knihou váš čtenář strávil nějaký čas a s hrdiny se sblížil, jako kdyby to byli lidé z reálného světa. Vy teď musíte jemně zakončit celou knihu, ale prostě vám to nejde.

Epilog je nejlepší psát z budoucnosti. Je jedno, jestli se jedná o týden nebo deset let. Knihu by měl uzavřít a časový odstup vám s tím pomůže. Já třeba jsem naprosto zatížená na poslední větu. Pokud není výjimečná, knihu mi dokáže klidně zošklivit (samozřejmě to nemyslím tak, že dokonalé knize bez dokonalé poslední věty dám v recenzi o polovinu hvězd méně.

Určitě je zajímavé, když si v epilogu dáte záležet i na obsahu prologu. Já osobně mám moc ráda, když je prolog i epilog samostatný příběh, který by se dal použít jen tak.

Pokud se tedy zaseknete u psaní epilogu, nejlepší je shrnout, co vše se v knize stalo. Narozdíl od prologu to zde nemusí překypovat akcí a rychlými pohyby. Spíše více popisujete emoce, které zároveň probudí city i ve vašich čtenářích, neboť budou smutní, že vaše báječná kniha končí. Znovu uvedu příklad na své knize. Jednalo se o příběh, ve kterém patnáctiletá dívka viděla duchy a byla předurčena bojovat s jejich vůdkyní, ale aby ji zavraždila, musela by se smířit s tím, že ji opustí i její přátelé. Kniha končí smutně, Mia ztrácí pravou lásku, ale poté přijde epilog, ve kterém pozná jeho vzdáleného prapraprapraprapříbuzného. Zkrátka ten konečný doslov.

Další možností, která je někdy zároveň tou nejlepší, je epilog prostě vynechat. Stejně jako prolog nemusí u knihy být a existuje spousta knížek, který nemají ani jedno (třeba takový Harry Potter).

Jsem uprostřed zlomového bodu příběhu...

...a nevím, jak dál. Váš hlavní hrdina se chystá na útěk z vězení, kde na něj čekají na každém kroku nástrahy a překážky. Jenže, jak ho odtud dostat živého, aby to nevypadalo moc jednoduše? A v té chvíli se prostě seknete a nevymyslíte ani ťuk. Co je tedy v tomto případě nejlepší?

Mně většinou pomohly dvě věci. nejdříve jsem si od příběhu musela odpočinout. nešlo to jinak. Prostě jsem se na to musela podívat z větší dálky. Taky jsem se podívala na různé filmy a přečetla si pasáže z knih, které by mi v tomto mohly pomoct, jelikož bych zjistila, jak se s tím popasoval jiný autor. Pozor, neradím, abyste okopírovali to, co napsal. Spíše se pokuste inspirovat. Dřív nebo později vás dobré řešení napadne. Pokud to bude někde, kde zrovna nemůžete jít psát, minimálně si to v bodech zapište. Byla by škoda přijít o tak dobrý nápad, no ne?

Prostě jsem se zasekla...

...a nedokážu vymyslet pokračování. Tento případ je úplně nejhorší, protože může nastat naprosto kdykoli a neexistuje žádný osvědčený způsob, po kterém byste se vyléčili. Tady je to ten pravý spisovatelský blok a může trvat i několik měsíců. Znám dokonce člověka, který nepsal čtrnáct let, jelikož to prostě nešlo. Existují dvě možnosti, jak se s tím vyrovnat. Buď si prostě odpočinete a budete se věnovat jiným zálibám (inspirace si vás třeba najde sama) nebo to přemůžete a budete psát. Nemusí se nutně jednat o vaši knihu. Zkuste napsat pár povídek, blok prostě ignorovat a třeba zjistíte, že ho nebavilo být u někoho, kdo na něj stejně kašle.

Tak co, zažili jste někdy spisovatelský blok? Jak dlouho trval? A co vám na to pomohlo? Budu moc ráda, když se mi svěříte v komentářích!