Moje knihomolská cesta

Každý knihomol má ten svůj příběh, jak se ke knihám dostal. Někdo čte odmalička, jiný se čtení vyhýbal, ale po přečtení konkrétního titulu zjistil, že ho to vlastně hrozně baví. A když jsem dneska tak přemýšlela, po dlouhé době mi totiž došla zásoba předepsaných článků, o co bych se s vámi chtěla podělit, řekla jsem si, že by bylo fajn vám povyprávět, jak jsem se ke čtení vlastně dostala já a které knihy představují v mém čtenářském životě ty nejdůležitější milníky.

Můj příběh asi nebude nějak strhující, četla jsem vždycky a tak nějak vždycky jsem byla ostatními považovaná za knihomola (už proto, že mezi vrstevníky, kteří si na referát během celého prvního stupně občas donesli takovou tu dřevěnou knihu pro nejmenší, byl knihomolem zkrátka každý, kdo přečetl knihu, která měla víc než tři sta stran). Když se ale ohlédnu zpět, nepřijde mi, že bych vždy četla tolik co teď.

Ale začněme od začátku, tedy mou první přečtenou knihou!

COUR A COUREK 

Ještě před mým nástupem do první třídy jsem za sebou měla takovou jednu knihu neknihu. Cour a Courek jsou totiž spíš než kniha komiksy, které, pokud si dobře vzpomínám, popisují různé příhody dvou kocourů, otce a syna, Coura a Courka. 

Je to jednoduchý, milý příběh z pera Svatopluka Hrnčíře, který doprovází právě ilustrace od Adolfa Borna.

Od Coura a Courka jsem potom přešla na takové to klasické první čtení, druhé čtení, známe to asi všichni a myslím, že tyto pohádky neminuly asi nikoho z nás. Ovšem zrovna v době, kdy jsem byla někdy ve třetí čtvrté třídě, začala éra deníků. Polovina dětských knih prostě byly deníky, Deník malé blondýnky, Deník úúúplně obyčejného upíra, Deník mimoňky (který jsem tedy na rozdíl od dvou předchozích nikdy moc nemusela) a můj nejoblíbenější...

DENÍK MALÉHO POSEROUTKY

Tahle nekonečná knižní série, ve které Jeff Kiney skrz svého hlavního hrdinu, Grega, líčí vtipné zážitky i děsivé trapasy, co musel chudák kluk zažít, je pro mě nezapomenutelná. Vždycky, když nám do školy přišly takové ty katalogy, jsem v nich listovala, a když tam byl nový Poseroutka, okamžitě se objednávalo. Tolik týdnů těšení to zabralo, a pak kniha konečně přišla a já ji za jedno odpoledne přečetla. Naštěstí, Poseroutku můžete číst do zblbnutí. 

Odhlédněme ale na chvíli od deníků, je ještě jedna série, která mě provázela prvním stupněm a jejíž žluté hřbety zabírají více než půlku police v mé dětské knihovně. 

KLUB TYGRŮ

Thomas Brezina byl svého času takový dětský bůh. On totiž psal úplně všechno, holčičí romány, fantasy nebo právě detektivky typu Klub tygrů nebo Klub záhad. Musím se přiznat, že Klub záhad mě nikdy nebral, zato Klub tygrů jsem fakt zbožňovala. Nedávno jsem se dokonce neovládla v knihkupectví, a když jsem viděla, jak nějaká maminka se synem vybírají jeden z těch dílů a neví si rady, jaksi jsem jim začala radit já no.

Dalšími knihami, které jsem v dětství úplně milovala, byly třeba Moje ségra je upír, Upíří ségry (já kupodivu dost jela na upírech, ale není se co divit, taky jsem často čučela na Stmívání) a potom moje milovaná série Viky. Jednotlivé díly se jmenují podle toho, kolik hlavní hrdince zrovna bylo, já je vždycky dostávala na narozky a hrozně brzo jsem je měla přečtené. Prostě jsem to milovala!

Někdy v páté třídě jsem si poprvé přečetla první tři Harryho Pottera a taky sérii, na kterou nyní nedám dopustit, ale tehdy se mi nelíbila. 

DRAHOKAMY

Jo, čtete správně, moje milované Drahokamy od Kerstin Gier se mi někdy nelíbily. Ale zase na druhou stranu, tehdy mi bylo jedenáct a tohle tehdy ještě úplně nebyla knížka pro mě. Ale o rok později jsem si první díl přečetla znovu a rovnou to vzala i s celou sérií (dvakrát po sobě), protože jsem se zamilovala. Drahokamy byly první knihou, která mě fakt vzala, ale stále je nepovažuji za takový ten začátek mého knihomolství, protože spíš než chuť číst víc mi přinesly čtecí krizi. Nic nebylo tak dobré jako Drahokamy.

Brzy po nástupu na druhý stupeň a do šesté třídy jsem přečetla další díl Harryho Pottera, můj úplně nemilejší, a díky své babičce jsem objevila autorku, která si uzurpuje skoro celou poličku v mé knihovně. A taky sérii, kterou nikdy nepřestanu milovat.

MAGISTERIUM

U téhle knihy jsem poprvé zažila takové to čekání na další a další díl. První s názvem Železná zkouška jsem slupla za dva dny, což na mě tehdy byl celkem úspěch, a okamžitě jsem toužila po dalším. Ten jsem taky kupovala a hltala hned, jak se objevil v e-shopech.

Magisterium je fantasy série spíš pro mladší čtenáře, ale já si myslím, že může očarovat ty malé stejně tak jako ty trochu starší, protože to, jak je kouzelná, se s věkem prostě nemění. Za jejím vznikem stojí dvě, dnes velmi známé autorky young adult literatury, Holly Black a Cassandra Clare. A právě od Cassandry mi potom babička koupila její další trilogii, Pekelné stroje, a tehdy jsem poznala svět lovců stínů.

Než jsem si přečetla tu knihu, o které trochu spoileruje hned první fotka, jsem ještě během konce šestky a prvních pár měsíců v sedmičce objevila další sérii Kerstin Gier, Stříbrné knihy snů (u nichž to bylo další šílené čekání na třetí díl, protože jeho vydání třikrát posunuli!), objevila u mamky v knihovně Lenku Lanczovou a naštvala se na Rowlingovou, protože jsem si přečetla Prokleté dítě, na které jsem se těšila. Ale pak to přišlo, vážení, prosinec 2016 a...

HUNGER GAMES

... dostala jsem od babičky k Vánocům tuhle peckovou trilogii, kterou považuji za začátek mého knihomolství. Po přečtení Hunger Games od Suzanne Collins jsem najednou měla chuť číst jako nikdy. Přišel rok 2017 a s ním moje založení blogu i bookstagramu, první Humbook, objevovala jsem, co to je young adult literatura, a opravdu jsem se začala považovat za knihomola. Hunger Games mi ukázaly žánr, který mě bavil víc než cokoli jiného.

A v těchto young adult vodách vlastně plavu dodnes. Za zmínku ovšem stojí ještě jedna kniha, která mě přivedla ke čtení klasiky.

JANE EYREOVÁ

Tahle povinná četba je moje srdcovka největšího kalibru. Poprvé jsem ji četla v létě roku 2019 a od té doby už jsem stihla i rereading. Knížka je čtivá, má skvělý děj a považuji ji za jeden z největších skvostů klasické literatury, který mi ukázal, že povinná četba může být zábava.

A tímto moje cesta tak nějak končí. Do budoucna bych se ráda věnovala světové literatuře a mnohem více zařazovala klasiku, když už mi ji Jane Eyreová tak hezky otevřela, ale věřím, že velká část mého srdce bude navždy patřit právě young adult literatuře a velká část mé knihovny fantasy. (Teď jsem si uvědomila, že tam nemám žádné high fantasy. Přečtěte si Císařovy čepele.)

A jaká byla vaše cesta? Napište mi do komentářů, ráda si počtu. 

Sára