Když mi bylo nějakých dvanáct, nad ryze dětskými knihami jsem ohrnovala nos. Už jsem přece byla hrozně dospělá, začala jsem objevovat young adult literaturu a ty knížky pro děti byly pod mou úroveň. Na tohle období teď vzpomínám se smíchem, protože nechápu, jak jsem si to mohla vůbec myslet. Dnes je mi šestnáct a vždy jásám, když narazím na milou, kouzelnou dětskou knihu s krásnými ilustracemi, protože při jejich čtení nemusím myslet na nic a prostě se jen vracím do dob, kdy jsem byla v tom věku, kdy byly tyhle knihy pro mě. V minulých týdnech jsem na instagramu četla příspěvek o tom, že bychom měli číst knihy, co nás baví, bez ohledu na věk či cokoli jiného, což je věc, nad kterou jsem přemýšlela už delší dobu. Kdo určuje, jaké knihy jsou vlastně pro nás? Že ve dvaceti nemůžete číst literaturu pro mládež a dětským knihám musíte dát po určitém věku sbohem, než je budete předčítat svým dětem? Myslím, že lidé, co se až moc řídí tímhle věkovým doporučením, mohou přijít o spoustu...